Ticho je podezřelé

Než jsem se stala mámou, nesnášela jsem ticho. Doma mi hrála televize, pouštěla jsem si hudbu, nebo si povídala se psem. Přítel toho zrovna dvakrát nenamluví a já se ho prvních pět let pořád dokola ptala, jestli mu něco není. Šestý rok jsem pochopila, že když nemá potřebu, tak prostě nemluví. Pak se nám narodil syn a přirozeně se utlumila celá naše domácnost. Báli jsme se dělat prudké pohyby, abysme malého nevyděsili a myslím, že jsme dokonce šeptali. Když si na to vzpomenu, bylo to strašně hezký období. Svět se najednou točil strašně pomalu a my měli jediný středobod vesmíru. Sice jsem trávila 8 hodin denně kojením, ale při tom si četla knížku, koukala na seriály a přemýšlela, jak ušít kojící tričko, které bude pohodlné, praktické a dobře vypadat.

Po třech měsících rodičovství se hodně věcí změnilo

Malého začal zajímat okolní svět. Vydával své první zvuky, začal se smát a diktovat si pravidla. Pak přišly příkrmy, více energie, první otočky, stoupání a pády. Bydlíme v celkem malém bytě, takže si troufnu říct, že jsme i díky lockdownu, byli oba u všeho. Stoupnutí, pád a pláč. Na ty dunivé rány asi nikdy nezapomenu. Kdybych se tolikrát bouchla do hlavy já, určitě bych byla na pohotovosti jako doma. Děti snad mají nějaké vnitřní airbagy, které jim pomáhají ty rány ustát. Naštěstí se umí vzpamatovat strašně rychle.

Jak malý získával schopnosti, úměrně s tím začaly sílit jeho hlasivky

Máme štěstí, že nemáme moc ubrečené dítě, za to ječák získal slušný. Stačí si ho chilku nevšímat, něco mu vzít, nebo naopak nedat. Zamíří pohledem, otevře pusu a spustí. Nikdy bych nevěřila, že to tak bolí. Zkusila jsem ječák proklepnout přes aplikaci na měření hluku a dostali jsme se na 108 dB. Sbíječka má 100 dB. Stejně jako startující motorka. Už vám někdy startovala motorka v obýváku? Tohle vážně nechcete.

Když žijete v takových podmínkách, ticha si začnete vážit. Někdy bych si přála být sama doma, lehnout si na gauč, zavřít oči a poslouchat. Žádná televize, hudba, mluvení, ani křik. Ale k tomu mě čeká ještě dlouhá cesta. Občas se ale stane, že jsme doma všichni a nic neslyšíme. 10 vteřin je dobrých. 20 podezřelých. Když se blížíme k půl minutě, víme, že je něco špatně. Pohledem začneme hledat dítě a ještě, než se nám to podaří víme, že těch 30 vteřin se nám vymstí. Zase vyházené šuplíky. Krém po koberci, vysypaná mouka, otrhaná kytka nebo rozházené odpadky. Stály 3 minuty Instagramu za to? No nestály. Proto se nenechte zlákat a prověřujte každý tichý moment. Ušetří vám to hodiny úklidu a možná i výjezdy na pohotovost. Těch pár vteřin ticha za to ještě nestojí.